čtvrtek 20. prosince 2012

Ambiciozní zoufalci

Před nedávnem jsem zase narazil na BalconyTV. To je dost rozsáhlá série videí, která představuje spoustu kapel a one-(wo)man projektů a písničkářů, na balkonech s panaramatem nejrůznějších měst po celým světě v pozadí.

Blbý je, že BalconyTV je zaměřená čistě a jenom na kvantitu, a tomu odpovídá i to, že se tady objevují (kromě jinýho) i dost bizarní projekty, který by možná dobře uspěly v testu How hipster are you?, ale s nějakou skutečnou tvorbou to nemá moc společnýho.



Vždycky mě dostává, kolik ambiciozních zoufalců přitahujou věci jako je BalconyTV. Čistě umělý projekty, co si myslí, že prorazej, protože BalconyTV má přece třicet milionů shlídnutí, a hlavně tyvole ve světě. U nás tě přece nikdo nepochopí, takže si začni říkat Christopher, udělej si promo v angličtině, a pak to hlavně všude šéruj a lajkuj.

Jo, já jsem teda jenom jeden z těch týpků, co vůbec nic nedokázali a jenom hlásej všechny okolo, ale pořád si myslim, že kapely by měly hlavně hrát a snažit se něco smysluplnýho tvořit, místo toho aby si předplácely promo hlavní stránce bandzonu a počítaly lajky a fanoušky.

Jak píšou spokojený zákazníci bandzonu:„Zhruba rok jsme hráli ve špatně vybavených zkušebnách s koncertem jednou za 2 měsíce, který jsme si organizovali sami. Za týden na Top Promo nám přibylo 50 fanoušků. Na koncerty už nás zvou a to i mimo naše město.“ No skvělý.

pátek 9. listopadu 2012

Česká Sheryl Crow





…česká Sheryl Crow…tohle mi proběhlo hlavou při poslechu prvních tónů nové desky Odeur de Violettes On Death and Dying…a tohle spojení od té doby použiju už asi pokaždý, když budu chtět někomu ve třech slovech…mezi řečí…rychle…protože doba je rychlá…někomu, kdo nikdy neslyšel a chce získat představu…říct, kdo se za vůni fialek schovává…
…kéž bych ale měl pokaždé možnost v tu chvíli zpomalit čas a dodat…že…
…tvorba téhle sklepní víly, utkané z fialkového odéru je mnohorozměrná…víc než by se mohlo zdát…kdo se do desky zaposlouchá, může se spolehnout, že výlet do středověké krčmy, tibetského chrámu nebo projížďka s mrtvým mužem po středozápadě ho nemine…stejně tak se ale můžeš brouzdat bos podhorskou loukou a zpovzdálí pozorovat cválající stádo koní…vlasy ti budou povlávat jako hřívy teplokrevníkům a pocit, kterej tě uchvátí, bude povznášející…samota se stává radostí a smrt hodnou tetou od vedle, kterou znáš od narození…


foto: gagaa (staženo z rajčete)

…pocit známého prostředí v snových krajinách, kde jsi nemohl nikdy být, ale jakoby v jiném životě nebo v jiném vesmíru jsi tam už byl…nádech melancholie…ale jen nádech…pak výdech a zase nádech…než to přijde…než si to uvědomíš…než tě energie uchopí a ty se s výkřikem rozeběhneš za tím stádem koní, jejichž kopyta udavají rytmus tvému srdci…
…zpomalit čas nedovedu…a neznám nikoho, kdo by to uměl…smutnej z toho ale nejsem…protože čas…respektive posun v čase od předchozí desky KTHXBYE z podzimu roku 2010 k letošní On Death and Dying je ku prospěchu věci…a čas také pomáhá celit rány…pomáhá jizvám se hojit…pomáhá získat odstup…Odeur de Violettes zraje skrze svoji bolest a skrze hmatatelnej souboj s něčím, co člověka přesahuje…a s čím má zkušenost asi převážná většina z nás, ať si to osobně připouští nebo ne…ale na tom nezáleží…důležitý je, že Odeur de Violettes zatím neprohrála a očividně ani nesložila zbraně…nebo aspoň tak se to jeví mě…
…na koncert Sheryl Crow se už v tomhle životě asi nedostanu…na živý setkání s Odeur de Violettes bude pravděpodobně příležitostí relativně dost…a přísahám, že si nechci nechat ujít ani jedinou z nich… 


neděle 7. října 2012

V mým světě je pořád ta NEJ kapela The Plastic People Of The Universe

Mám rád nedělní probouzení, kdy mě vůbec nic netlačí, kdy můžu zůstat v posteli jak dlouho chci (teda než se už musim dojít vychcat, jinak by mi prasknul močák), kdy čas měřím podle doznívajícího klavíru od „domácích“ zespoda namísto mobilu. Je to čas, kdy si můžu v klidu něco přečíst a nemám pak vyčitky svědomí, že ten čas trávím zbytečně.
Dneska sem šáhnul po částečně rozečteném funzinu HOW CAN LIMO KID KILL YOUR DREAMS #5, kterej mám půjčenej od Vojty (hlavně teda kvůli rozhovoru s „Remkem“ Markem Zemanem, kterej je hned na první stránce). A jak tak listuju, tak s překvapením zjišťuju, že je tam i rozhovor z Adamem Nenadálem. A to je shodou okolností člověk, kterej příští pátek přijede jako Aran Epochal do Chotěboře se svou akustickou basou, aby v salónku hospody U Pešků udělal dalších pár kroků na svojí cestě zvukem. Takže je všechno jak má bejt.

Rozhodnul sem se, že jako pozvánku na tenhle večírek (Aran Epochal vystoupí společně s INAUem – minipidirecenzi jeho desky Lunochod si tady taky můžete někde najít) celej rozhovor přepíšu a zveřejnim tady. Bez svolení autora, ale s vírou, že autor by pochopil, že v tomhle případě se nejedná o krádež. Takže jdeme na to.

(obal splitka Sporto vs Aran Epochal)

II. Adam
(Otázky: Samuel / odpovídal Adam)

Aran Epochal, Aran Satan, Adam Nenadál…Zdravím Tě, pane! Ego rozdělený na tři části? S kým máme vlastně tu čest?
Adam Nenadál je moje identifikace v „reálným“ světě, Aran Epochal je moje logo/ego pro hudební věci a Aran Satan? Nedávno jsem si s mírným zděšením uvědomil, že o Aranu Satanovi mluvím a přemejšlím ve třetí osobě… Nejsem si jistej, co to znamená, hehe. Každopádně mi tyhle tři ega pomáhají rozlišovat, co právě dělám a na co se soustředím. Času je strašně málo a já ho chci využít co nejlíp – ne se jen tak motat od ničeho k ničemu.

Mluvíš o Aran Satan ve třetí osobě…, je to tedy Tvé horší „já“?
Ne ne ne, to bych neřekl. Je to moje „já“, nevím, jestli horší nebo lepší. Ale nechávám Arana Satana mluvit, sám jsem někdy překvapenej, co z něho vylaze. Nepletu se mu do toho. Každopádně je dost upřímnej.

Zná Tě spousta lidí, přesto – jak bys sám sebe, potažmo A. Epochala a Satana představil?
36 let, šťastně ženatej, dvě děti, fanatik do muziky, nesnáším lenost a výmluvy a potřeboval bych minimálně ty tři životy, abych všechno stihnul tak, jak bych si představovatl. Aran Epochal je moje cesta zvukem. Aran Satan je můj svět slov.

Jak vypadá obyčejný den Adama Nenadála? O čem přemýšlí Aran Epochal a co by nejraději dělal Aran Satan?
Nic zvláštního. Obvykle vstávám v 6.45 a jedu se starší dcerou Anežkou do školky. Pak práce. Doma jsem kolem sedmý večer (jednou za tejden mám ale službu do půlnoci) a snažím se dělat na nějakejch věcech. Když jsem zdravej, chodím dvakrát tejdně běhat. Zhruba tak jednou tejdně je koncert, na kterým buď hraju, nebo ho pořádám, nebo ho chci vidět. A o víkendu jezdíme s dětma na výlety, to nás hodně baví. Jen kousek za Prahou je spousta skvělejch míst. Aran Epochal přemejšlí, kde vzít další cca tři hodiny denně, aby mohl uskutečnit všechny nápady. Aran Satan je většinou vypnutej – ten se zapíná, jen když je dost energie.

Jaké jsou Tvé aktivity? Jsou limitované jen hardcore punkem?
Já tomu neříkám „hardcore/punk“, neříkám tomu ani noise, alternativa, underground, DIY…Nedávám tomu jména. V zásadě se ale dá říct, že moje aktivity jsou „limitovaný“ (pokud teda tohle slovo chceme používat) nezištným přístupem k muzice a ke všem věcem okolo. Mám zaměstnání, který živí mojí rodinu – a moje hudební aktivity jsou naštěstí mimo tohle. Nedovedu si představit, že bych byl jakkoliv finančně závislej na muzice. Podle mě tak automaticky ztrácíš možnost vyjádřit se svobodně a bez kompromisů.

Otázka je, do jaké míry jsme svobodní a jaké kompromisy jsou pro nás ještě přípustné – to je asi hodně individuální. Jak se díváš na politiku? Jsi v ní nějak aktivní?
Já jsem v tomhle možná stará škola: v mým světě je pořád ta NEJ kapela The Plastic People Of The Universe. V porovnání s dilematama, který tyhle lidi denodenně řešili – a obstáli – jsme na tom relativně dobře. Tím nechci říct, že tenkrát to bylo těžký a teď je to strašná pohoda, to vůbec ne. Všichni moc dobře víme, na čem dneska jsme. Ale odkaz těchhle lidí je pro mě následující: svobodu si neseme v sobě. Je to strašný klišé, ale když se podíváme na cestu PPU a třeba Magora Jirouse, tak to prostě je pravda. Přál bych si, abych ve svým životě obstál jako tyhle lidi. Pro mě to jsou největší vzory, inspirace. A politika? Ta „skutečná“, „velká“ politika, o který se mluví v televizi a píše v novinách, je pro mě mrtvej svět. Cejtím přesně NULA styčnejch bodů mezi tím, jak chci žít, a mezi tímhle statním zřízením. Tečka. Pro mě je „politika“ spíš snaha pomáhat na tý úplně „nejnižší“, osobní úrovni – pomáhat kapelám na turné, pomáhat lidem s koncertama, s deskama, pomáhat lidem v pohybu. Cejtím, že to je můj účel tady – bejt k dispozici lidem, který si to zasloužej. A když má člověk děti, dostává to všechno novej význam. Další klišé „nechat tu něco po sobě“ najednou dostává novej význam.

(zdroj beatzone.cz, autor neznámý, 2011)


Dělíš svůj život na „svět v práci“, „táta“, „rocker“? Jak to funguje u Tebe?
Já se snažím svůj život moc nedělit. Cokoliv, co dělám, se snažím dělat tak, abych ze sebe nemusel blejt. „Nežít jako prase“, řekl jednou Petr Placák. Táta roker přijde domu z práce a nemusí si brát jinou masku, jsem to pořád já. Navíc tím, jak máme skoro všichni „ve scéně“ děti, se ten svět rodin a svět muziky hodně propojuje – což je skvělý a doufám, že to bude trend i do budoucna. Naše dcery teď viděly dva koncerty Daniela Higgse (v Českejch Budějovicích a na Šumavě) a tu starší to vyloženě zaujalo. Přijde mi blbý rozloučit se večer s rodinou a jet odehrát koncert – chtěl bych to prožívat s nima. Snažím se hrát na co nejvíc akcích, kde se to dá spojit i s nějakým rodinným výletem.

Aran Epochal a jeho singlové splity… Čím Tě tenhle formát tak fascinuje?
Pro mě je sedmipalec základní komunikační hudební prostředek. A na formátu sedmipalcovýho splitu se mi líbí ten moment „sdílení“. Už tak nevelkou asfaltovou plochu sdílíš s další kapelou na druhý straně. Automaticky tak stojíš nejen za svojí skladbou, ale i za tou na druhý straně. Ty skladby si kryjou záda jedna druhý. Taky si myslím, že sedmipalce jsou v jistým slova smyslu svobodnější než deska… Spousta kapel se plahočí za tou vysněnou deskou, za tím pomníkem, za tím albem… Přitom muzika je podle mě o něčem jiným něž o stavění pomníků. Řada splitů s Aran Epochal je o komunikaci a pokoře. Přistupuju k muzice s čím dál větší pokorou a nevadí mi, když jsou moje skladby „ve stínu“ – na druhý starně těch singlů.

O čem je podle Tebe hudba a texty Aran Epochal? Máš nějaký cíl, kam chceš posluchače dostat?
Cíl, kam chci posluchače dostat, nemám. Moje žena zvuku Aran Epochal tak trochu vyčítá, že je to možná až moc „introvertní“. Při hraní jsem tak soustředěný na tu hudbu, že moc věcí kolem sebe už nevnímám. Je to úplně jinej zážitek než v Gnu a je to skvělý. Tři roky jsme hráli ve dvou s Bourkem, teď hraju sám na akustickou basu + ambient/glitch/drone podklady od Bourka k tomu. Ten zvuk se posunul, zážitek z hraní taky. Jsem rád, že to pomalinku postupuje a vyvíjí se to, i když na nějakej „progres“ vyloženě netlačím. Spíš nechám ten zvuk a ty linky, ať si samy najdou cestu, já jsem jen prostředník. Je to prostá, syrová, skromná hudba. Nejsou to „písničky“ – za těch dvacet let jsem si uvědomil, že neumím psát dobrý písničky. Mám rád monotonní hudbu a tohle vychází jak z folku, tak z ambientu, ale má to možná i něco z toho, čemu Daniel Higgs říká „Lungfish music“.

Cítím, jako kdyby ses vracel „ke kořenům“. Bylo to tak vždycky, nebo jsi dostal nějaký impulz?
Konkrétně impulz to nebyl., ale asi máš pravdu. Uvědomil jsem si, že jsme jako „scéna“ strašně svázaný muzikou, kterou dokola posloucháme a místama, kde se ta muzika živě odehrává. Pořád ty samý místa, dost podobný kapely, dokonce i ten merch vypadá dost stejně, všechno se opakuje. Zmizel z toho pohyb dopředu, místo toho se tak trochu motáme v kruhu. Dšláme všichni hlasitou muziku (včetně mě, hehe…), která se hraje v klubech – a to je celý. Pak si dáme pivo na baru. Je to prostě na můj vkus až moc ritualizovaný… Abychom si ale rozumněli – já to dělám rád a jsem toho součástí a baví mě to. Zároveň ale cejtím, že je důležitý hledat i jiný cesty. Pro mě je ten „návrat ke kořenům“ návratem do bodu, kdy spousta věcí strartovala a měla velkej energetickej náboj. Nenávidím dělat věci jen ze setrvačnosti. To je mimochodem i jeden z důvodů, proč vydávám jen sedmipalce: sedmipalce vydávají kapely na začátku svý cesty, berou to jako předstupeň k desce. Mě ale baví bejt pořád na začátku, pořád na novým začátku. Bejt nadšenej z věcí stejně, jako když mi bylo šestnáct, sedmnáct. Chválabohu mě to neopustilo, spíš naopak.

Jasný, naprosto to chápu. Na druhou stranu si myslím, že většina mladých tomu dnes již porozumět „nemůže“. Je to věkem, prožitkem, dobou… Co já vím. Možná se pletu. Já zase nerozumím hip hopu – vždycky to šlo kolem mě a ani se mi ten styl nelíbil. Proč si myslíš, že má dneska úspěch v „punkovém“ kabátě?
Protože to sdělení je tam na prvním místě, v tomhle je to maximálně přímočarý, srozumitelný. A protože punkový publikum (oba asi myslíme „punkem“ to samý) je dost chytrý, našlo si k tomu cestu. Možná zafungovalo to „opotřebení“ tím, o čem jsem psal před chvílí.

Slyšel jsem Tě hrát cover Michala Tučného. Proč právě on?
Jako dítě jsem pořád dokola poslouchal desky Greenhorns, první a druhý album. Rodiče to měli doma a já jsem tím byl uplně fascinovanej. Přišel jsem domů ze školy a před tréninkem (tenkrát jsem závodně plaval) jsem to třeba dvě hodiny hrál pořád dokola. Ten cover „Šest bílejch koní“ z první desky. Bylo to moje úplně první setkání s hudbou a totálně mě pohltilo. A drží mě to do dneška. Country mám rád a Michala Tučného taky. Ty písničky jsou geniální a jejich český verze jsou báječný. Povídal jsem si o tom s bubeníkem Obits, kterej má taky country rád: zajímalo ho to, tak jsem mu poslal nějaký MP3 starejch Greenhorns. Byl z toho úplně hotovej.

Vadí Ti, když se lidi ptají na Gnu?
Ani ne, já to chápu. Úplně. Je to přece super kapela, hehe…My nemáme žádnej web, kde by se lidi dozvěděli, že teď sice nehrajeme, ale že máme jen pauzu, že to není konec. Takže to musím trpělivě vysvětlovat. Až na to dostaneme chuť, tak do toho zase vlítneme. Vím, že s Aran Epochal a Aran Satan budu pořád ve stínu Gnu, protože ta setrvačnost se nedá jen tak zastavit. Pro mě je to v pořádku, jsem na to připravenej. O to víc si vážím nabídek týkajících se AE a AS – strašně mě těší, že některý lidi sledujou a podporujou i to, co dělám mimo Gnu. Mimochodem – zbytek Gnu má novou kapelu Lapa, hrajou jen ve třech. Myslím, že to bude hodně dobrý.

Jaké plány má aktuálně Aran Epochal a Aran Satan?
Aran Epochal: na Dog Lovers vyjde vyjde sedmipalcový split s Timem Remisem (Pozn. Již vyšel a je vyprodaný), bubeníkem Auxes, Milemarker a basákem a zpěvákem Sweet Cobra. Tim hraje sólo na banjo krásný písničky… Vzhledem k jeho dost divokýmu zjevu je to krásnej kontrast. V říjnu (2011) pojedeme společný turné – kdo by chtěl udělat koncert, dejte vědět! Aran Satan: v dohledný době vyjde v nakladatelství Za tratí kniha, v který jsou texty Aran Satan doplněný kresbama Štěpána Adámka. Je to rozšířenej a do papíru převedenej koncept www.aransatan.tv. Graficky to zpracovává Bourek / Carton Clan a vypadá to úžasně…

 (zdroj last.fm profil Aran Epochal, autor Matěj Hošek, 2011)

Píšeš recenze a děláš koncerty… Podle jakých měřítek si kapely vybíráš a proč to vlastně děláš? Poslední zbytky volného času?
Já si prostě nemůžu pomoct. Miluju muziku, i po těch letech si uvědomuju, jaký máme štěstí, že tu je něco jako „scéna“, v který se pohybuju. Snažím se pomáhat, jak to jde. Možná se pletu, ale myslím si, že když stíháš svoji kapelu, tak můžeš stíhat i dělat něco pro druhý. Recenze mě baví psát, baví mě pokusit zachytit slovama, jak na mě hudba tý který kapely působí. Koncerty jsou pro mě klíčový, to už jsou dneska poslední místa, kde se lidi skutečně SETKÁVAJÍ a MLUVÍ spolu. Jinak přece máme mejly a skype, hehe. A měřítka? Ta muzika v sobě musí mít něco syrovýho a uvěřitelnýho. Může to bejt noise, psychedelie, minimalismus, ambient, folk, hip hop, to je jedno, ale musí tam bejt něco, čemu prostě věříš a co je syrový, přímočarý, přímo k srdci.

Mám rád film „High Fidelity“ a staršně mě baví moment, jak se dva vinylový maniaci se zaujetím baví, podle jakých kritérií třídí desky ve své sbírce. Neptám se poprvé, ber to jako dotaz na „odlehčenou“, jak řadíš desky Ty?
No ty vole! My jsme se v říjnu stěhovali a teprve teď máme hotový police, takže minulej tejden jsem to právě znova řešil. Je to složitý a jsem si jistej, že nějakej psychoanalytik by si na tom pochutnal. Takže: neřadím podle abecedy, ani podle data vydání. Řadím tak nějak přibližně podle labelů a podvědomě mi z toho vychází, že ty nejcennější dávám na pravou stranu police. Prostě čím víc doprava, tím cennější desky tam mám (nemá to nic společnýho s politikou, hehe!).

Vinylové desky? Stav se tuším obrátil – myslíš si že CD přežije?
CD už je mrtvý, to je jistá věc. Vydávat hudbu na CD mi dneska připadá jako úplnej nesmysl. CD už snad nikdo nemůže brát vážně. Ideální kombinace je vinyl + MP3 download.

Líbí se mi, že své koncerty směřuješ do netradičních míst jako jsou obýváky, stodoly, půdy… Kde Tě nejvíc bavilo hrát a kde by sis do budoucna rád zahrál?
To je právě snaha porušit ty stereotypy. Dvacet let jsem hrál v zakouřenejch klubech a přestalo mě to bavit. Mám rád, když hudba funguje v nečekanejch souvislostech. Je to teď pro mě velký téma – snažím se nacházet nový místa na hraní, kde by se lidi sešli a mluvili spolu, a pak by hrála hudba… Zajímá mě koncepr „setkávání“ spíš než „koncert“. Každej potvrdí, že lepší je 10 lidí v obýváku než 30 náhodnejch znuděnejch lidí v klubu. Nejvíc mě bavilo hrát u Straby v obýváku na Svatým kopečku v Olomouci, to byl možná nejlepší koncert, jakej jsem kdy za těch dvacet let odehrál.

Adame, nedá se nezeptat – dělal jsi koncerty, i jsi hrál s Danielem Higgsem (Lungfish). Jakej to je člověk? Sblížil ses s ním?
Daniel je úžasnej, úžasnej člověk. Neuvěřitelně si ho vážím. Když mě sám od sebe požádal, abych mu udělal turné po východní Evropě, měl jsem pocit, že mu aspoň částečně můžu splatit tu nádhernou muziku, kterou celej život vytváří. Na něm je parádní, že vůbec nemáš pocit, že se bavíš s muzikantem… Potkal jsem spoustu parádních lidí z kapel a prokecal hodiny, ale vždycky to nějak skončí u muziky, hehe… S Danielem se ale ten hovor přirozeně stáčí k jinejm věcem. Pozoruje detaily, dokáže o nich zajímavě mluvit… Je to strašně skromnej a slušnej člověk, v takovým tom staromódním stylu. A obdivuju, co dělá v muzice: místo toho, aby hrál s Lungfish a slavil úspěchy coby jedna z nejtarších kapel na Dischordu, tak se vydal na úplně opačnou stranu a dělá dost zvláštní, intuitivní a obtížně přístupnou muziku. Všechny jeho koncerty, co jsem viděl, byly neopakovatelný. Je to génius, nepřeháním…

Adame, rád jsem si s Tebou popovídal. Těším se zase na Tvoje vystoupení a další nahrávky i knížky… Pokud Ti něco leží v hlavě a mělo by to být právě tady, máš prostor…
DÍKY! A.

(rozhovor vyšel v pátém čísle hardcore punkového funzinu HOW CAN LIMO KID KILL YOUR DREAMS v červnu 2012, rozhovor probíhal odhadem koncem roku 2010)

 
...jo a ještě plagát pro informaci...

středa 26. září 2012

Francisco López - La Selva



Před časem jsem prohlásil, že v hudbě už není možné nalézt další „způsob“ progrese. U většiny přicházejících interpretů jsem neustále cítil vlivy kapel např. ze sedmdesátých let, ovlivněné érou momentálního proudu. Připadalo mi, že většina nově přicházejících kapel recykluje pouze odér z předešlých let. Vše se neustále opakuje – tenhle postup jsem viděl předtím tady; ježíš, to je mi ale vykrádačka krautrocku; znám tyhle „osmdesátkový zepelíny“ apod.

Když jsem začal objevovat interprety ze sekce field recording, docela mě šokoval nadpis jednoho z nich, že vlastně nedělá hudbu. Tenhle odstup a distancování od pojmu jako takového mi začal být nesmírně sympatický. Přitom zachycování hudebního procesu (proudu) - a tím odloučení od vědomě omezujícího lidského činitele - je známé už někdy z padesátých let.

Francisco López je jedním z těch bláznů, který se snaží speciálními mikrofony zachycovat zvuky samotné přírody, na kterých pracuje už 30 let. Jeho práce zahrnuje kromě nahrávek (jednu limitovanou edici tvoří flashdisk ve tvaru ledové kostky, obsahující 24 hodinový záznam z Antarktidy a nahrávaný hydrofonem 100 metrů pod ledovou krustou) i výstavy (EXPO 2008), instalace a workshopy v Amazonskym pralese.


Samotné koncerty probíhají dosti zvláštním způsobem: on sám sedí uprostřed kruhu sedících posluchačů zády k němu, kteří mají na očích klapky, a ovládá svoje nahrávky přes vícekanálový systém. Někteří účastníci těchto seancí mluví o transcendentálních zážitcích.


Od poslechu vás může odrazovat jak délka, ta způsob pojmutí samotných nahrávek – konkrétně La Selva obsahuje sedmdesátiminutový záznam zvuků z deštného pralesa. Největší vtip je ale ve vnímání přírodních scenérií a příběhů, které se mohou (samo s mnohem menší intenzitou) odehrávat třeba za městem na louce: připadá mi, že mozek je dokáže mnohem snadněji vnímat a uspořádat je do příběhu, aniž by zapomínal předešlou gradaci či náladu.

Dešifrované sdělení jako možný návrat k přírodě může být v samotné podstatě pro velkou část lidí nesmírnou inspirací v další tvorbě. Při dost zklidněném večeru se pak stačí pouze zasnít a pustit si do sluchátek tuhle džungli.
Není možný se v ní ztratit, protože to není hudba.

úterý 18. září 2012

Kačeři na Peškárně vol.1


...žádný dlouhý kecy...Moth Catchers Collective nevědej co s penězma, tak si pozvali šumaře až z mistrovskejch Pardubic...jmenuje se Black Tar Jesus a docela mu to muzicírování žeru...spolu s nim předvedou voděodolnou soulož kluci z In The Other Room...kdo přijde neprohloupí, kdo nepřijde taky dobře...
...když je ta prohibice, tak si aspoň zazpíváme a hnem bokem...no néé...

...jo a aby toho nebylo málo, tak 12.10. si to zopakujem s Epochálním Aranem a INAUem z holubích vajec, 2.11. můžete podpořit Křikzticha nebo Edošův Kurník voe a 16.11. přijede česká Sheryl Crow Odeur de Violettes a ještě někdo...

středa 15. srpna 2012

Jack White a dvě doprovodný kapely



tohle vlastně žádná novinka není, svou první sólovou desku Blunderbuss vydal Jack White už někdy v dubnu a tenhle záznam celýho koncertu je z května. Ale stejně ... Blunderbuss je prostě super deska, s výbornýma písněma, který mají skvělý aranže. Housle, slide kytary, klavír, skvělý zvuk kláves, všecho zní pěkně neotřele a neuvěřitelně zajímavě ... na koncertech Jack White hraje se všema zmíněnýma doprovodnýma nástrojema ... a navíc tyhle nový aranže sluší i starým písním. V playlistu tak jsou kromě věcí z nový desky i věci od Racounters a dokonce i Two against one z Dangermousovy desky Rome, kde Jack White hostuje. Ale hlavně samozřejmě písně White Stripes, výborný je, že nechybí ani starý věci z prvních dvou třech desek - Dead Leaves and Dirty Grounds, Hello Operator a hlavně Hotel Yorba, z kteýho se stal super country dupák ... jo, a ještě jedna věc, první půlku setu hraje doprovodná kapela ze samých holek, druhou půlku zase samí chlapi ... taková genderová rovnost v praxi ...

neděle 22. července 2012

Creepy Teepee 2012

Brona: takze krypko ... loni jsme ten ctyrdenni proud hudby nedokazali prezvykat na recenzi, letos si to z nedele dame
Lukas Anime: Takže tak. Hodil bych sem line-uzp, podle kteryho se to bude lepe sefovat...
Lukas Anime: Neděle: ██████ PLANETY 15:40 SUN WORSHIP 16:30 BLACK TAR JESUS 17:20 BEN BUTLER & MOUSEPAD 18:30 KING DUDE 19:20 MARIA MINERVA 20:10 TERROR PIGEON DANCE REVOLT 21:00 EXCEPTER
Brona: jo, presne tak to bylo ... obdelnicci zacinali brzo po obede a pochopitelne rikali, ze by jim daleko vic sedela tma ... ale myslim, ze se to na jejich setu ani moc nepodepsalo, bavilo me to i tentokrat
Lukas Anime: Obdelnikama bych zacal.. Na zacatek by se mohlo zdat, ze takovy narez nebude tak sedet do skoro poledni atmosfery, ale me to sedlo celkem dobre. Nemelo to sice stisnenou atmosferu Kravina, ale pro me to bylo super.. sice jsem slysel obcasny chyby, ale na ty srat. Prvni dve pisne nebyly tak dobre nazvucene, ale treti a posledni byly skvely..
Brona: jo, zvukar se s tim zezacatku trochu pral
Brona: ale bylo to i tak super ... jen jsem si rikal, ze bych si nekde rad precetl i texty, na jejich strankach jsem je nenasel
Lukas Anime: Jojo, to dost, nastroje byly v panorame strasne u sebe (neni divu, kdyz to freq dost splyva), ale co bych ocenil skrz zvuk, tak super, ze maji kytaru hozenou i pres basovy apec s jinym nastavenim, ktery prave tento provek ostatnim kapelam chybel.K druhe polovine setu: bavila o dost vice nez prvni.. akorat mam osobni problem s tim zpevem, kterej me tam proste neba, ale s tim holt nic nenadelam
Lukas Anime: Texty bych taky rad nekde videl..
Lukas Anime: Pak mi trochu naladu zkazilo horsici se pocasi, ale co se dalo delat.. Na scénu prichazely Planety
Brona: no, me obdelnicci proste i tentokrat dostali, je to emocne dost silna zalezitost ... a ten utlumeny zpev k tomu patri
Brona: jo, Planety byli dobry, skoda ze hrali tak kratce - nevim jestli to bylo kvuli desti nebo jestli maji proste tak kratky set ... ale pet nebo set pisni bylo fakt malo
Lukas Anime: Jojo, tech pisni bylo snad max. 6. Byla to takova jednaz oddechovejsich kapel, ale celkem me to bavilo. Zvukove temer stejne jako na albu. Nazivo by me to mozna vic chytlo nez z toho alba.
Brona: *sest
Lukas Anime: ... kdyby hrali dele
Lukas Anime: Me ten jejich ztraceny koncert hlava proste nebrala.. meli jsme to pak nejak vyzjistit, treba by lidi okolo vedeli vic.. mozna, mozna ne.
Brona: me to album zas tolik nechytlo, urcite ne tolik jako Vojtu ... ale nazivo vyborny, tim spis, ze takovych opravdu nezavislych kytarovek je u nas moc neni
Lukas Anime: Zkraceny a ne ZTRACENY!!!
Brona: hmm, taky mi to vrta hlavou, jestli to neutnuli proste kvuli desti ... no, trochu skoda kazdopadne
Lukas Anime: Me to album bavilo chvili, mozna do poloviny, pisne jsou dost podobny, treba bude moznost je jeste nekde videt i s delsim setem.
Lukas Anime: Pak prisli nemecti Sun Worship. A zacalo prset. Majovy desticek. Byla velka chyba si nevzit destnik...
Brona: k temnym Sun Worship, co hrali po Planetach, ten lijak ale sedel pekne ... ale to bylo asi tak jediny, prislo mi, ze tomu neco chybelo, mozna basa, mozna nejakej jednoznacnej vyraz
Brona: tyvole, majovej desticek bych tomu nerikal, bylo to s tou muzikou trochu apokalypsa
Lukas Anime: Jojo, ironie ve wirtualu nevyzni, sakrys. Me tam bavily urcite pasaze, z pisni tak 3-4 maximalne. Strasne mi tam chybela basa, coz se mi nestava, ale tady byl strasne prazdnej prostor od kopaku ke kytaram zela uplna dira.
Brona: jo, s tou dirou s to popsal presne
Lukas Anime: V tomhle pripade me ty jejich dve pisne na netu (http://sunworship.bandcamp.com/album/sun... bavily daleko vic nez nazivo. Divny taky bylo, ze jejich kytary znely skoro stejne a pritom jedna byla stara Kramerka s humbuckerem u kobylky a druha kytara myslim uplne jineho typu.. no a hlavně drhnout ty samy akordy.. bavily me tam melodicky a rytmicky hratky mezi nimi, ale pro me to byly tak ty 3-4 pisne cele... bohuzel, pro me mozna nejvetsi zklamani Creepy 2012
Lukas Anime: http://sunworship.bandcamp.com/album/sun... odkaz se zavorkou nejde
Brona: hmm, ja jsem ani nic necekal ... na Creepy te vzdycky vsechno nejak prekvapi, ale Sun Worship proste nemeli koule
Lukas Anime: To ne, kazdopadne spojeni brutalniho deste a apokalypticke kapely si urcite budu pamatovat
Brona:
Lukas Anime: Jediny stesti, ze dalsi Black Tar Jesus hral vevnitr, pac by ho v tom lijaku snad ani nebylo slyset.
Lukas Anime: .. tim bych nechtel rict, ze hral potichu. Zkresleni tam misty bylo hafomoc i na me. Jako zkresleni z Bosse ODcka a k tomu jeste zapnuty zkresleni na kombu
Brona: vsak taky Black Tar Jesus po nich hral uz vevnitr ... a to zas naopak bylo skvely ... pisnickovej projekt Tomase Kopacka, co driv hral pod jmenem Mon Insomnie, a loni byl na Creepy s witchhousovyma vymytacema Tempelhof ... i jako Black Tar Jesus byl super, hodne osobni pisnickovej projekt s anglickyma textama, prirovnani k Sydovi Barrettovi je mozna na prvni pohled divny, ale podle me celkem trefny
Brona: to zkresleni bylo dobry, libilo se mi, jak to tam vypalil jenom s kytarou, malým kombem a footswitchem a vsechny tim dostal
Lukas Anime: Ja jsem mu to cele zral nejvic. Ma proste uveritelny projev a ty pisne nejsou obycejny, jsou tam ruzny zaseky, misty disharmonie, hraje si s tim celkem dobre, ale neni to zase instrumentalni onanie. Pravda, ze jako Mon Insomnie me bavil urcite vic, ale to je o necem jinem. Navic i rockendrollovej nadech nemusim a tady mi to bylo uplne sumak..
Lukas Anime: Zajimalo by me porovnani s tou kapelou celou. Skoro si troufam tvrdit, ze takhle samotny mozna bude lepsi, ale to jenom strilim naslepo.
Brona: nevim, jako Mon Insomnie jsem ho nazivo nevidel a z nahravek tezko soudit
Lukas Anime: Mon Insomnie jsem myslel jenom z nahravek, nazivo jsem nemel tu cest, ale Vojta z neho byl dost vysranej.. Myslim, ze povidal neco o mlaceni kytarou v zaveru o kombo nebo neco takovyho..
Brona: jojo, taky nechci nic predjimat, ale mozna takhle sam je lepsi ... to jeho ep s bicima a basou ma uplne jinou atmosferu a neni to tak svy
Brona: na kazdej pad je Kopacek opravdu dobrej
Lukas Anime: Jojo, ja z tech nahravek cejtil urcitou klisovitost toho stylu, zni to debilne, ale takovou urcitou predpojatost, jak to hrat.. Pro me spica.
Lukas Anime: No, nerad bych ho nazivo videl naposledy.. ale nechci predbihat
Brona: tyjo, to urcite ne ... rad bych ho videl hrat v Chote ... ale to taky nechci predbihat
Lukas Anime: Dalsi byla bláznivá dvojice Ben Butler & Mousepad.
Brona: ... po nem byli Ben Butler & The mousepad, taky vevnitr ... narez s osmibitovyma syntakama a zivima bicima ... to me bavilo hodne, trochu tanecni, trochu osmdesatky ... kazdopadne hodne energicky ... presne kvuli takovym vecem mam Creepy rad ...
Lukas Anime: Elektronickej narez, kterej me celkem taky dostal do varu.. ta pulzujici basa vespod znela vyborne, kvuli takovejm zvukum mam chut se na klasicky hrani vysrat a koupit starej poctivej synth..
Brona:
Brona: jdem dal, zacina mi tahle nase konverzace pripadat trochu nucena ... ale uz to dojedem
Lukas Anime: Dobre bylo, jak ten zacatek byl celkem dost tvrdy a uderny a postupne se to dostavalo az k osmibitovejm melodiim. Ten typek s brylemi na gume stridave skakal od toho malyho synthu (mozna Mini Moog?) k tem klavesam, ktery varil pres basovy synthovy EHXko. Jenom mi s tim, jak se set pisni vyvijel, tak me to potom nudilo, jak toho tam hrali az moc.. tot k nim ode me
Brona: me to bavilo od zacatku do konce ... byla v tom spravna energie a ten sound osmedesatkovych klaves ma neco do sebe
Lukas Anime: King Dude byli dost zvlastni.. takovy temny country, ktery jsem jim moc neveril. A ty vlastne taky ne. No a pak jsem zjistil, ze ten typek z nich hraje nebo hral v deathmetalovy kapele
Lukas Anime: Ten zacatek me od nich nejak nebavil. Zase klasicka sestava dvou kytaristu, ktery maji temer na chlup stejny zvuk, stejne kytary, stejne aparaty a hraji stejne akordy. Nejak jsem to nechapal a ptal se proc.
Lukas Anime: Ale pak se to ke konci prehouplo a ten druhy zacal hrat nejake vyhravky a bylo to prijemny oziveni.. Co na to pak Bronek?
Brona: jj, prislo mi, ze se snazili moc vedome navodit takovou americkou atmosferu jak z Jarmuschova filmu ... cerny obleceni, americka vlajka taky jen v odstinech cerny .... ale nazivo to proste nefungovalo, taky jsem jim to neveril ... asi to bylo tim, ze ty pisne hral spis jen jeden z nich, ten bubenik a druhy kytarista spiis jen tak stali a tvarili se dost znudene ...
Lukas Anime: Me totalne rozsekalo, jak se ten hlavni Dude ozval na toho druhyho, at si taky nanda kapodastr..
Brona: ale poslouchal jsem to album a v tom tu paradni filmovou naladu americkych siilnic slysim
Brona: heh, to jsem si nevsim ... ale mas pravdu, ze potom, co si rekli o whisky, to bylo o neco lepsi
Lukas Anime: Ha, tak to bych si mohl poslechnout.. A s tou wiskou je to pravda
Brona: jojo, album si poslechni...
Brona: nejsou na nem videt ty znudeny obliceje...
Lukas Anime: Jestli k tomu neni potreba vypit lahev, aby me to bavilo, tak do toho jdu..
Lukas Anime: Dalsi byla Maria Minerva.. Holka jako z nejakyho Lynchova filmu.. Vypadala fakt silene. Bila prusvitna halenka a pod ni cerny pradlo..
Brona: fakt? mel jsem pocit, ze pak byl Terror ... ale jo, mas pravdu ... ta holka me moc nebavila, zpevaku a zpevacek z podkladama z notebooku uz tam bylo dost loni, a Maria Minerva me nicim nedostala ... ani tou pruhlednou kosilii
Lukas Anime: Hrala taky podobne silenou hudbu. Podklady spolu se zefektovanym hlasem tomu davaly fakt tripovou atmosferu. Skoda jenom, ze to tohle schema se objevovalo ve vsech pisnich a pak me to pochopitelne nudilo, bo tam nebyl zadny zvrat. Ale kazdopadne me to vytrhlo z urcity vsednosti.
Lukas Anime: Me ta jeji hudba trochu vycistila hlavu, coz se mi docela hodilo.
Lukas Anime: Prejdeme opet do pivovaru.
Brona: Terror Pigeon byl teda az po ni ... loni byl na krypku myslim sam, letos s nim byl jeste jeden zpevak a bubenik ... plus mel jeste letos svetelnyho robota nebo jak tomu rikal a saka sesity rukavama k sobe, s nasityma vanocnima svetlama, co rozdal lidem ... kazdopadne to pro me opet bylo neuveritelna davka optimismu, nejlepsi disko, tezko rict, jestli to jde nejak vubec zprostredkovat
Brona: we are alive, we are in love, we have hope, just because!!!
Lukas Anime: Terror me i oproti minulemu roku prekvapil. Bylo fajn, ze ma pro svy zivy vystoupeni nejaky inovace, teď to byly ty kosile. Byl to narez, tohle doda nejlepsi nalada. Mely by ho predepisovat misto antidepresiv
Lukas Anime: I kdyz si rejpave rikam, ze ty bici tomu nedodaly az takovy koule, jako bych cekal. Svitici a blikajici robot byl hustej!!
Lukas Anime: Uz podruhe jsem si na jeho koncertu rikal, ze jedina chyba je, ze jeho vystoupeni nezazilo vic lidi.
Brona: jo, robot byl paradni ...
Lukas Anime: Po Terror nasledoval pro me nejvetsi propadak. Respektive zalezitost, kterou jsem nazivo jeste nevidel... Duchodce, kterej vymital zly duchy s gumovym hadem..
Brona: a pak uz byl jenom Exepter, pro me spis uz tak trochu dojezd ... silena vec, typek co vypadal trochu jako Dan Nekonecny (bez ohonostroju teda) a trochu jako Johnny Depp ve Strachu a hnusu v Las Vegas ... a kolem nej dalsi tri potacejici se typci s notasama a syntakama ... velka silenost, ale bylo tam par dobrych momentu, treba kdyz zpival Kill people, heh
Brona: ale byl to spis opravdu uz jen takovej slabsi dojezd...
Lukas Anime: A jo, mas pravdu s tim zabijenim. Dost casto se to tam opakovalo. Jako par lepsich momentu tam bylo, ale ty se ztratily v navalu toho dalsiho, co pak prislo. Jak mu treba odletela to chrastitko z hulky s piezo snimacem
Brona: jop, to byl peknej zaver
Lukas Anime: Nevim, jestli to byla nejaka velka taskarice, ale me to vubec nic nereklo. Kazdopadne myslim, ze jsem videl od nich klip a ten je teda taky masakralni.
Brona: pak jeste rozjizdeli vevnitr typci od Terror Pigeona party s megafonem a disko hitama... tezko rict, jak dlouho to tam jeste jelo, ale ja uz jsem po tom nabitem vikendu nemel naladu
Brona: jo, myslim, ze maj klip prave na to Kill people, zejo
Brona: jo, natacel si Lukasi nejaky videa?
Lukas Anime: Mozna jo.. A to disko na zaver me prislo dobry zakonceni cele akce, resp. pro nas toho dnu. Me to prislo fajn, kdyz to tam hecoval ten typek s megafonem, paril bych tam snad jeste nejakou dobu, ale taky jsem citil unavu. No a na videa jsem se vykaslal,.. mel jsem se vic vyhecovat, mozna by se neco vyplatilo..
Lukas Anime: Spis jsem si to chtel uzit a ne koukat do mobilu, jestli se neklepe obraz.. Nekdy priste.
Brona: nevadi, tak sem ukradnem neco ciziho ... najdes neco a hodis to cele na kacery? ja pujdu spat, zitra vstavam 

úterý 26. června 2012

Gattaca



kluci i holky...mladší i starší...z východu i západu...
kamarádi na život a na smrt...která je kolikrát i jediným účelem života...epický...temný hc/crust hraný hodně nahlas...slova a věty...které byly už tolikrát vyřčeny...ale nic se nezměnilo...naživo je to jízda dlouhá něco málo okolo 30 minut...vše podstatné je ale během této chvíle řečeno...nění potřeba cokoliv dodávat...Gattaca se pomalu ale jistě stává kultem...go vegan...

pondělí 25. června 2012

"Nýmandství jsme povýšili na charakterovej rys."


(rozhovor s Petrem Somogyi, basákem a zpěvákem kapely LYSSA, která sehraje roli headlinera na kačeřím dýchánku s názvem ON/OFF)




Lyssa = vzteklina, též choroba člověka smrtelně ohrožující, v řecké mytologii duch šíleného vzteku, šílenství a vztekliny u zvířat – tolik k významu najde každý na netu. Chtěl bys něco doplnit k názvu pro lidi, který zatím neměli tu čest se s vámi setkat?
Ta definice je v pohodě, zdá se... ne že by pro nás byl nějak zvlášť určující vztek (kdo ale může říct, že ten pocit nezná, žejo), ale dali jsme se s klukama dohromady v 90. letech pod vlivem nemírný konzumace kapel z Amphetamine Reptile, Touch and Go, Sub Popu, Dischordu a Alternative Tentacles, a když se podíváš, jak se ty kapely jmenovaly, mohli jsme si vybrat mnohem hůř, jako to udělali třeba pánové z kapel Asfalt nebo Krávy. Tehdy to takhle prostě bylo, noise rock, člověk cejtil hodně energie, byla to vždycky okrajová záležitost, což nám maximálně vyhovovalo – a vyhovuje.

Na názvu a škatulkách si zakládá spousta lidí, kteří podle mého názoru nechtějí nahlédnout hloub, takže se zeptám radši na muziku. Co tě k muzice přivedlo a co předcházelo vzniku vaší bandy?
Já osobně potkal prvního člověka, co hrál v kapele, když mi bylo dvanáct, chodila s ním moje sestra a od tý doby bylo jasný, co chci dělat. Pak jsem zapadnul na našem sídlišti mezi punkáče, ale to nebyla úplně moje cesta, spíš mě ty lidi od muziky trochu vzdálili. Ale souhrou náhod jsem pak potkal Kupóna (seznámili jsme se přes ženský), bavily nás stejný fóry a ten mě nakazil muzikou, kterou jsem neznal. Jeho brácha navíc hrál v začínající kapele, která se jevila celkem v pohodě (jmenovalo se to tušim Gnu), a tak jsme se do toho pustili taky, nejdřív sami s Kupónem, ale brzo nám pražský basketbalově-hudební kruhy dohodily bubeníka – a ten mezi nás zapadnul víc než dobře. Připletli jsme se tehdy mezi kapely, z kterejch pozdějc vzniknul okruh „labelu“ Silver Rocket, byly to svým způsobem hezký i zvláštní časy. Není úplně snadný popsat atmosféru tý poslední dekády 20. století.

Obdivuhodná je vaše výdrž. Kolik už hrajete let? Pořád ve stejné sestavě?
Člověče, pořád, první koncert byl v roce 1996, v den, kdy českej fotbalovej tým na EURU 96 porazil Itálii. Nejsme muzikanti, spojuje nás asi něco jinýho než umělecký nutkání, proto má tahle kapela jen jedinej možnej lineup. Ty první roky byly krušný, než nás nástroje malinko začaly poslouchat, ale zase je na co vzpomínat. První koncerty na Sedmičce, kde jsme byli vystresovaný jak prase z Kuřeho fórů při zvukovkách, přes neskutečně amatérský, a proto nejlepší turné s Gnu a Wollongong po východě Evropy, až po setkání na pódiu s našima výše zmíněnejma „idolama“ (obvykle byli zhruba takový, jak jsme čekali, ale skoro nikdy jsme se nebavili o muzice, třeba David Yow se dlouze rozhovořil o vaření), nebo když jsme zjistili, že nejlepší je rezignovat na jakýkoliv ambice, spolehnout se na kámoše a postarat se o všechno sami. To je něco, co přinese velkou satisfakci.

Vaše diskografie je podivně roztažená a desky vydáváte po dlouhých odmlkách, přesto je vaše tvorba podivně soudržná. Je to záměr nebo to „jinak neumíte“?
Ano, moc toho nemáme, dvě LP, jedno EP, jeden split s Wollongong a pár věcí na různejch kompilacích... takhle to je. Trvá nám to dlouho, máme i jiný věci na starosti než muziku, ale nemůžeme si pomoct, něco nás pořád nutí pokračovat. Naučili jsme se fungovat při „skládání“ jako kapela, jako jeden organismus, čili to je maximálně společný dílo, možná proto to jde tak pomalu. Ale na druhou stranu, začali jsme dost pozdě, bylo nám kolem 25 let a říkali jsme si, že až nám bude 40, bude Lyssa určitě už minulost. Teď je nám v kapele dohromady už přes 120 let, používáme čím dál tím větší zesilovače a konec zatím vidět není. Je to pozoruhodný hlavně pro nás.

Vaše poslední deska je prošpikovaná odkazama na fotbalovou tématiku. Co vás k tomu přivedlo?
Bacha, náš bubeník Lukáš se ovšem netají svým odporem k fotbalu, je to beachvolejbalista a cyklista, kterej nedopatřenim hrál celej život basket. Ale já a Kupón jsme prostě fandové, jako malí jsme si oba zapisovali všechny výsledky Mundialů do sešitu a vůbec se chovali jako většina malejch pičusů. Fotbal je super v tom, že je to zábava, pro kterou – v jeho původní podobě – nepotřebuješ skoro nic, neni to prostě žádnej posranej golf nebo tak něco. Stačí míč a kámoši, a můžeš v lidech vzbuzovat takový emoce, že zůstává rozum stát. Já to pochopil až při cestách po fotbalovým jihu, jak důležitý to pro lidi může bejt. Fotbalovej mač jako divadlo, kde se odehrává ta lepší verze života nás všech, to je myslim ono. Jinak se ale snažíme s tímhle tématem v naších věcech šetřit, na první desce je jedna věc o Maradonovi, nezastírám, že mě ten pošuk fascinuje, na druhý je sice skladba s názvem Zlatan, ale ta ani nevznikala primárně o „tamtom“ Zlatanovi (to je taky borec samosebou). Ale vlastně se hodí i na něj, takže si nás to téma zase našlo. Každá velká deska = jedna fotbalová osobnost, budeme na to myslet.

Další silnej atribut, kterej definuje Lyssu je neúprosnej a silnej zvuk. Vyloženě zvědavě se chci zeptat, jak dosahujete tý nadpozemský smršti, která z vašich aparátů leze?
Hodně wattů, všechno nahlas, Turbo Rat a moc se s tim nesrat. Jak říkal v Naganu Albi Reichel, „když jedu na bránu, nikdy nemyslim“. Je to možná důsledek prvopočátečního nýmandství, který jsme povýšili na charakterovej rys.

Je to trochu nefér otázka, ale zeptám se. Kde opisujete? Nebo korektněji řečeno, jaký jsou inspirace pro tvorbu Lyssy?
To jsi mi zavařil. Ty prvotní jsem zmínil, vězej v 90. letech a dneska je to asi passé muzika. Ale člověk prostě hraje to, co rád poslouchá. Já jsem po letech trochu unavenej věčným poslechem hlasitý muziky, takže můj přehrávač vypadá spíš jako sbírka desek nějakýho argentinskýho penzisty, kterej trávil mládí na Jamajce. Ale samosebou nade všechno miluju ten základní model, kytara, basa, bubny, bordel, to už mám navždy. Když to nějaká kapela dělá dobře, jsem lapenej. Teď zrovna mi tady hrajou The Oscillation, zdrogovaná a současně hutná psychedelie z Anglie s kytaristou s venezuelskejma kořenama, jsem na kolenou.
Jinak když děláme novou věc, chvíli hrajeme nějakej riff, a pak někdo řekne: „To by šlo, od koho to je?“ „Jesus Lizard?“ „To ne, je to z Joy Division, to je zjevný.“ „Vy jste debilové oba, to jsou Naquei Manou.“ Tak takhle nějak.

A kromě muziky?
To je možná ještě důležitější: kdysi jsme hodně zírali na filmy, náš vkus byl a je naprosto otřesnej a primitivní, ale třeba u mě tohle v poslední době ustoupilo, nebojim se říct, že mě filmy tak nějak už serou, nebo je to nějak málo, co nabízej, nebo se nějak míjíme, nevím. Super je si číst, všude je tolik skvělejch knih a v nich úžasný příběhy, ale to je zase ošemetný nějak zpracovávat v muzice, nebo teda my to moc neumíme, víc nás baví říkat blbosti než moudra. Nejlepší je podle mě cestovat, potkávat lidi, snažit se vidět a pochopit, jaký jsou jejich životy. Prostě stačí koukat kolem sebe, to je tisíckrát lepší než jakýkoliv jiný inspirační zdroje.

Celou společností hejbe určitá nálada. Málokdo tomu unikne. Je to cejtit ve vzduchu, že změna je nutná. Myslíš si, že muzika sama o sobě má ještě pořád sílu měnit směr společnosti, tak jako tomu bylo třeba během hipíckejch šedesátejch, punkovejch sedumdesátejch nebo třeba grungovejch devadesátejch let? Myslíš, si, že jako muzikant můžeš něco v uvozovkách změnit nebo kapelu bereš jen jako relax, únik?
Tohle je samosebou zajímavý. Každej má jinej barometr na nálady společnosti a ten můj říká to samý, na co se ptáš – věci se dost měněj. Moc ale nevěřím, že by se v současný době hudba mohla stát nějakým významnějším faktorem společenskýho vývoje. Kdo by se toho měl chopit? Spousta kapel z tzv. „undergroundu“ vlastně nemá sebemenší problém bejt součástí byznysu, DIY rétorika je dneska už regulérní marketingovej nástroj. Internet sice všem otevřel cestu k libovolný hudbě, což je super, ale každej pak má spíš svojí jednočlennou scénu, než aby bylo možný lidi nějakou hudbou spojit. Spíš vidim smysl v tom, moc nekecat a snažit se něco konkrétního dělat, ať už kolem muziky nebo jinde, klidně v malým, bez velkýho humbuku, ale o to zarputilejc.
A jaký je v tomhle Babylonu místo Lyssy? My nejsme burcující kapela, která má schopnost a umí mobilizovat k čemukoliv – nic proti tomu, já to mám rád a obdivuju, když to někdo dokáže. Naše cesta to ale prostě není, to nám bylo jasný od začátku. Ale snad jsme svůj kousek práce odvedli a odvádíme.
Ale třeba se pletu a někde na světě už zkouší kapela, která jednou nahraje soundtrack příští revoluce.

Pro člověka zvyklýho na určitý oficiální  informační kanály je těžký se k Lysse a kapelám podobnejm Lysse, dostat. Co bys lidem doporučil sledovat, aby si takříkajíc rozšířili obzor?
Moc toho není, nemáme ani vlastní web (to je možná chyba a někdy ji možná napravíme), nepoužíváme už žádný sociální sítě (z nechuti, nedostatku času a nepraktičnosti), nikoho z jakejchkoliv médií neotravujeme, takže se o nás velkej svět nijak nezajímá. Jsme v hlubokým dobrovolným exilu, a tak vlastně zbejvá jen na nás náhodou narazit na koncertě a dát se s náma do řeči. Ano, tohle už neni ani století páry, to je středověk, víme, že to případnejm zájemcům neusnadňujeme. Základní info o nás je na webu Silver Rocket, kde mimochodem najdete spoustu dobrejch kapel i muziky. Zkuste třeba sekci Sekta, což je něco jako download sublabel s většinou muziky zadarmo.

Teď zas trochu přízemně. Co děláš, kromě muziky? Předpokládám, že tě kapela neuživí, takže se ptám, čím se živíš? Ale jestli nechceš, můžeme vypustit.
---------hele, tohle bych tentokrát vypustil, my jsme to už víckrát někde říkali, zase tak zajímavý to myslim není... díky.

Když se teda vrátíme k Lysse, tak jaký máte plány do budoucna?
Nejsme schopný moc plánovat, ale žádnou revoluci neočekáváme. Hrajeme, dokud nás to baví, letos doufám vyjdou dvě naše věci na speciálním dvanáctipalcovým česko-španělským čtyřsplitu, a taky uvažujeme o nějakým menším turné někde na jihu Evropy. Až to zvládneme, začneme přemejšlet o tom, jaká bude třetí deska. Doufám jen, že poznáme, kdy už začínáme srát bohy.

Na závěr se ještě zeptám, jestli bys chtěl ještě něco dodat, třeba i mimo mísu. Něco, co tě napadlo během rozhovoru nebo nějakej vzkaz čtenářům a potencionálním návštěvníkům ON/OFF.
Je jasný, že celou touhle akcí, kterou děláte, se ve vašem kraji definitivně zařadíte mezi nebezpečný a podezřelý vagabundy, k čemuž vám blahopřejeme – a díky moc, že se do toho můžeme v Kravíně taky zapojit.

...co dodat? Díky za přání a za rozhovor a za týden v Kravíně!
za Moth Catchers Collective
Salát