neděle 29. dubna 2012

Houpací koně - Hotel Palace (2010)

Zatímco si skoro všichni ostatní kačeři odjeli do Prahy na Ravelin 7, já si frčím tak leda na Paralenu 500 a po zamrzlý řece bych neudělal asi ani krok. Takže si teď znova čtu i starý Fullmoony, v kterých vždycky objevím něco novýho. V jednom čísle jsem tentokrát našel skvělý článek od zpěváka Houpacích koní o nahrávání jejich posledního alba Hotel Palace.


Na Houpací koně jsem přišel vlastně asi díky Fullmoonů, ale hlavně spíš díky Bonusovi, který má na svojí poslední desce cover songu Málo a řek bych, že je to možná nejlepší píseň celýho Náměstí míru. Ta píseň je právě z Hotelu Palace a v originále je stejně super. Ale popořádku.

Houpací koně jsou z Ústí. Hrajou už od roku 91 a jsou od začátku okouzlený starýma kytarovkama. Prý na ně chodí v Ústí tak průměrně dvanáct lidí. Přitom Houpací koně jsou skvělá písničková kapela. Refrén, sloka, co víc potřebuješ? Takovýhle písně bych chtěl slyšet v rádiích. Vykřičník.


 
Vím, že s přirovnáníma je to vždycky hodně ošemetný, ale zdá se mi, že Houpací koně mají trochu něco společnýho s Fixou. Teda v případě, že by Márdi a spol. nebyli punkáči, ale spíš učitelé češtiny. Labe je asi Labe, nevim. V textech prostě něco je, rozmazaný postavy a rozpitý příběhy.

Vlastně je to přirovnání možná moc uhozený. Možná by se víc hodilo přirovnat Houpací koně spíš k Mňáze a Žďorp. Ale to není vůbec důležitý. Důležitější je, že Houpací koně stojí za poslech. A Hotel Palace se nechá legálně stáhnout na stránkách kapely: http://houpacikone.cz/hotelpalace.php

středa 25. dubna 2012

Thinking Plague


Dlouho jsem přemýšlel, jak zrecenzovat album kapely, která se v podstatě nedá popsat nějakými smysluplnými frázemi.

Když jsem si poprvé pustil Thinking Plague, tak mě dost šokovali. V podstatě disharmonické skladby, prokládané místy až operním zpěvem, s vlivem klasiky jakožto písňového konceptu (který jsem prokoukl až po několika posleších), kde každý nástroj znamená úplně něco jiného než v jiných kapelách. Ale ne tak naturalisticky disharmonické jako Sonic Youth a ukřičené jako Kim Gordon (nic proti nim, mám je rád stejně :-) V pravé podstatě neúplně schizofrenní pasáže, zakomponované pozicemi hlasu, jakoby vystřiženého z nějaké zkoušky na konzervě. Prostě mě to tam sedí, ačkoliv je to tak jiné, tak v písni to pasuje. Nevím jak.

Charakteristickým rysem jsou pasáže podbarvené klávesami. Z nich dost často vyskočí flétna a jiné dechové sekce.  Bicí drží spodek a basa podbarvuje atmosféru spolu s kytarou, někdy metalovou až běda a někdy klasickou.  Přidaný sampl jenom umožní nádech na to, co následuje po něm.

Ženský vokál.

A žádný nástroj mi nepřipadá v pozadí ani upřednostňovaný. Onanie nula nula.

Největší sranda je, že ani po doposlechnutí celého alba se u mě nejevil žádný finální pocit „ to je dobrý, fakt to tam zamýšleli? “ nebo „to je strašný, to udělali určitě naschvál!“, prostě avantgarda jak má být. Podobný pocit rozpolceného zmatení jako po doslechu alb kapely z Canterbury scény Egg, že někdo dokáže hrát úplně jinak než ostatní kapely a tak to prezentovat. Dále se mi asociují Paper Chase, ale trochu v jiném ranku.
Možná mám neustálé mezery v kapelách a neobjeveno zůstává mnoho.
                          



V pravé podstatě věci ani nevím, jestli se mi hudba Thinking Plague líbí. Jenom z nich mám pocit, že to, co dělají, nějakým způsobem funguje a já chci kurva zjistit jak…

Zkuste to taky.

Momentálně poslechnuto: (Thinking Plague -… A thinking Plague [1984], Thinking Plague – Moonsongs [1986], Thinking Plague  - In This Life [1989]

neděle 15. dubna 2012

VYMĚNÍM ŽEHLIČKU ZA BICÍ!!!!!!


Tak nám Cedric dožehlil, oprášil bicí a založil spolu s Mikem Wattem a Christianem Ericem Beaulieu velice zajímavý projekt. Zatím jsou venku dva singly o dvou stranách a na debutové album se čeká...ochutnej...









...no a to, že už zase hrají At The Drive-In a taky to jak je dobré nové Volťácké album Noctourniquet necháme stranou...alespoň prozatím...


sobota 7. dubna 2012

unur. chicago a cesta vlakem po evropě.

je někdy po půlnoci. a pustil jsem album anywhere od chlapíka z chicaga co si říká unur. v českých klubech únor. je to kytara a fajn elektronika. ale ta kytara, zejména u písně pillows mě dostává. je to jedna z věcí, která je pro mě u hudby snad nejdůležitější. mezi těmi zvuky cejtím i něco jiného. možná se tomu říká atmosféra. nevím. ale každá muzika ať je sebelepší to prostě nemá. tenhle brejloun to umí. a nejen to. jeho koncerty jsou prostě super. podium, stůl, krabičky. za stolem křečovitě tančící hubeňour s kytarou. co je důležité. roztančí i vás. všechno je tak dobrý, samozřejmý, až se tomu nechce věřit. ráno vlakem zase dál. a ta kytara v pillows... na anywhere jsou písně pouze čtyři. ale myslím, že to vlastně nevadí. kdo rozhoduje o tom, kolik písní je album a kolik ne. ať je to třeba jen jedna. unur mě touhle čtyřkou dokázal uchvátit. a pro pořádek. je to v sekci recenze. ale  recenze to není. nebaví mě tolik psát recenze. raději se o ty kapely podělím. až bude nová sekce na našem blogu, šoupnu to tam. dobrou.

http://bandcampscrobbler.bandwidthbeta.com/moderntapes/anywhere