Nový Holubník

Kdo zná bratry Holuby, musí souhlasit, že oni jsou ti největší srdcaři nejen v polabský rovině. Týpci, co stojí za kapelou Kontroll a taky za spoustou akcí v Kolíně a okolí. Bratři, co v rámci kapely na podiu komunikujou jakoby pomocí nějakých prastarých zvířecích instinktů, takže zní unikátně sehraně. Ale po koncertě jsou schopní pohádat se do krve o to, jestli jsou Foo Fighters dobrá kapela, nebo měl Dave Grohl zůstat u bicích. Vít, co se před koncerty rozcvičuje pomocí kliků na pěstech, a Jožin, co mě málem zabil, když jsem se jednou zmínil, že mám rád Morrisseyho. Týpci, co nazvou efbíčkovou událost "Festival v Brance: kdo nepřijde, je čurák." Takový lidi prostě musíš mít rád.

Holubi a jejich kámoši měli kdysi v Kolíně klub jménem Holubník, později dělali akce i na tribuně vesnickýho fotbalovýho hřiště v Bečvárech i na parníku na Labi v Kolíně (který je tak malý, že se tam Gattaca se vším aparátem prostě nevešla; a při Astronautalisovi se prý málem potopil), a teď rozjíždí nový místo v zavřeným kutnohorským pivovaru (hipster alert: jo, to je tam, co bývá Krýpko). Dneska, ve čtvrtek 31. října tady bude první akce: Scott McCloud a Aran Epochal. Je potřeba dodávat něco dalšího?

https://www.facebook.com/events/257045251110026/?ref=22
Scott McCloud + Aran Epochal
Holubník, pivovar Lorec, Kutná Hora
čtvrtek 31. 10.

L-event

Jestli pro mě elektronická hudba někdy něco minimálně znamenala, tak překousnutí prvotních známek primitivních rytmičností na úkor někdy schované melodičnosti a nelidskost. Necitlivé struktury - stroje, vytvářející hudbu (někdy i jako celek), ale stále řízeny lidmi. Možná je to samou chladností skladeb, která umožňuje hodnotit bez emocí s absencí textu anebo právě schovaná lidská primitivnost odhaluje samotné pohledy zevnitř ven, někdy pocity uvnitř. Možná je to tím, že ambient a noise v pravém slova smyslu na přetočené rovině úhlu pohledu o 180° splývají: zvuky umělého prostředí v představách prolnou se zvuky skutečnými, a naopak.

Nebudu dál mlžit, šílený duo Autechre vydalo po takřka nekonečném dvouhodinovém albu Exai kratší EP s názvem L-event. Zpočátku zní, jako by nám nasadili do hlavy schizofrenickej pocit, že jsme vytvořeni a řízeni mimozemskou civilizací, ale se závěrečnou skladbou dojdeme ke zjištění, že skutečnej ráj je tady na Zemi (poslední pasáž zní podivně, ale je to tak). Objektivně těžko říct, protože jak řekl Zappa, mluvit o hudbě je jako tancovat o architektuře.

Poslechnete ho tady, ne (po)uchopíte nikdy.

Kazety. Vídeň. Kazety.

Když jsem byl před třemi týdny poprvé ve Vídni, samozřejmě mi to nedalo a hledal jsem, jestli zrovna není někde nějaký malý koncert, takový, jaký mívám nejradši. Nakonec jsem našel argentinskou kapelu Los Cripis s místním supportem;  a donutil jsem i svůj vídeňský doprovod, aby šel se mnou. A když jsme pak dorazili do klubu rhiz v parádním prostoru pod obloukem tramvajovýho viaduktu, samozřejmě mi to nedalo a dal jsem se do řeči s týpkem, co prodával místní distro. Protože tohle je to živoucí město, heh! (jasně, gotický katedrály taky, ale církev je už od středověku tak trapně kosmopolitní, že prostě všude vypadají stejně). Nicméně ten Vídeňan mi vyprávěl o jejich obchodu s deskama a o výborným nápadu „mixtape exchange,“ kdy kdokoli k nim do obchodu přinese kazetu se svýma oblíbenýma písněma a na oplátku odnese si nahrávku srdcovek někoho jinýho.

Na 7.září pak ještě připadl první pražský Cassette store day, který měl oslavit výročí padesáti let vynálezu tohohle média a ukázat, že ani dneska nejsou kazety ani u nás vůbec mrtvý (naopak, Planety a Black Tar Jesus přece vyšli na kazetě!).

Vlastně si uvědomuju, že patřím k čistě empétrojkový generaci. Jasně, pamatuju si pohádky a verneovky namluvený na kazetách, stejně jako sbírku přehranejch kazet Mňágy a Žďorp mojí sestry, ale zjišťuju, že prakticky od začátku doby, kdy jsem se já sám začal nějak víc zajímat o muziku, se ke mně snad všechno dostávalo čistě v elektronický podobě. Ale nechci tady opakovat to, co se teď píše o návratech k fyzickým nosičům, myslím, že je toho všude dost a dost. Převážně v tom smyslu, že všichni hipstři najednou objevují fyzický nosiče, protože je to prostě hipsterství. A u kazet je to o to větší hipsterství, protože narozdíl od vinylů ani nemaj dobrej zvuk...

Možná je to teda v mým případě taky jenom známka čirýho hipsterství, ale zjišťuju, že bych asi chtěl zažít ty starý časy kazet, kdy týpek svojí holce mohl nahrát mixtape svejch oblíbenejch písní a oba se mohli tvářit, jak je to hrozně osudový... Vlastně mám docela rád i digitální mixtapy v .zipu, co různí lidi sdílí na svoje blogy. Bývá z toho cítit příjemná osobitost, to, že si dotyčný dal s výběrem písní práci, možná na první pohled celkem zbytečně, bez nějakýho konkrétního záměru, prostě jen tak.

U kazet k tomu připadá ještě další důležitá věc, ta fyzičnost a určitá archaičnost. Dneska není zrovna složitý nasdílet komukoli cokoli, ale stejně tak je snadný se v tom všem ztratit. U kazety existuje naděje, že nahraná kazeta někomu někde nějakou dobu zůstane. A pak mě baví už jenom ta představa toho zbytečně složitýho procesu – vlastně bych musel asi všechno nejdřív vypálit na cédéčko a pak to teprve přehrát na kazetu. A celou dobu ještě uvažovat nad omezenou stopáží. A dát si práci s obalem... Možná to zní ve výsledku pořád tak trochu banálně, ale vlastně pro mě tohle všechno představuje určitou variaci na to, co zpívají Remek: „Ve světě, kde za všechno platíš, má cenu jen to, co uděláš sám.“

A jaký že má být sdělení tohohle příspěvku? Je to jednoduchý, až někdy pojedete do Vídně, nahrajte na kazetu svý oblíbený písně a stavte se v Trasformeru. Anebo si někdy dejte tu práci a zkuste prostě udělat mixtape pro někoho, koho máte rádi.

B.

PS: A abych jenom prázdně nekecal, dávám sem .zip mixtape s pár oblíbenýma písněma. A někdy zkusím sehnat kazeťák s CD-přehrávačem, abych to mohl vysmahnout na kazetu.

br_mixtape_1.zip

EDIT: Nakonec nejen z tohohle příspěvku vyplynulo, že jsme založili nový blog, prostor na mixtapes. Idea je taková, že tam jednou týdně přibude jedna mixtape, kterou pošlete. Každý čtvrtek osobní výběr písní od někoho jinýho. Je to tady: http://myxtape.blogspot.cz/

Zápisky z léta, part II

Hm, když jsem předchozí příspěvek nazval sebejistě „part I,“ ještě jsem nevěděl, jakej jsem si na sebe uplet bič. Jasně, z bezprostřední časový blízkosti se zdálo těch pár hudebních událostí tohohle léta jako nadmíru zajímavý a unikátní akce, ale teď mi trochu připadá, že celkem není o čem psát. LFŠ v Uherským Hradišti měla poměrně silnej hudební program, ale já jsem se věnoval spíš filmům. V sekci němých filmů s živým hudebním doprovodem jsem viděl jenom Deník ztracené s Vložte kočku, o tom je ale fajn recenze na fullmoonzinu...

No a pak už  jen Benefit na ostravský Přednádraží na pražský Náplavce – Black Tar Jesus, Saade, Please the Trees, Bonus a Lahar – a Kotelna Fest ve Zruči – Odeur de Violettes,  noar+is+, OTK, Stevie Brufen, pak ještě naše maličkost UCHA a nějaký kluci, co měli asi rádi Offspring. Dvě menší akce bez zahraničních jmen, ale jak se tak na to dívám, zúčastněný kapely a projekty pro mě představují víceméně soupis toho zajímavějšího u nás. Že by příležitost ke shrnutí toho, co mě baví na český scéně? OK, zkusím to, ale nejspíš to nebude nic novýho  a objevnýho, možná to spíš bude v jistým ohledu nošení dříví do lesa...

Je zajímavý, že letos jsem se do Prahy na koncert dostal po roce opět na začátku srpna. Loni to byla cesta do temnýho sklepení Chapeau Rouge na Manku Kapak (z kterejch jsem tenkrát byl vodvařenej; kdybych tyhle Němce znal už na gymplu, možná bych si něco zapamatoval i z němčiny; mimochodem letos vydali výbornou desku), letos jsme se vyvalili na slunným břehu Vltavu na náplavce u Bajkazylu.

Black Tar Jesuse, co Benefit zahajoval, si pamatuju z loňskýho Creepy - týpek, co sundal  plyšovýho křečka z krku z období jeho předchozího temnýho elektronickýho projektu Tempelhof a konečně jako by se hudebně doopravdy našel. Něco ze Syda Barretta z léta 67, zasněný introvertní písně s kytarou a silným výrazem. Teď na náplavce jsem viděl tenhle projekt poprvé s kapelou, a jako by to trochu skřípalo, přes dobrý aranže si introvertnost písní s dalšími nástroji moc nerozumí a ani zvukově to tady moc nefungovalo, vokál jakoby utopený na dně Vltavy. A příznačný možná je i to, že zrovna další den vydal Kopáček jako Black Tar Jesus novou nahrávku, kterou ale udělat celou sám, bez spoluhráčů...

Saade si pamatuju jako předkapelu pražskýho koncertu Boris, kde hráli prostě přímočarý písně na neskutečně vytavený aparáty. Venku možná na hlasitosti ubrali, ale základ zůstává pořád stejnej, pohodový songy skrytý v hlasitým zvuku přebuzený kytary. To se ti musí líbit, když svítí slunce, vychutnáváš si pšeničný pivo a kolem šplouchá řeka.

Please the Trees jsou prej celkem známý energičností svých koncertů. Anebo to můžeš brát tak, že je to spíš tak trochu póza. Jasně, Havelka má dobrej hlas a velký charisma, ale házení kelímků s pivem do lidí je jednak samo o sobě pěknej voser, a za druhý to (narozdíl od plnýho klubu) na odpolední akci venku, kde se hodně diváků jenom na chvíli zastavilo cestou kolem, působí, ehm, nepatřičně. Podobně jako natáhnout za kapelu nějakej šamanskej závěs a zakrýt tím jedinečný panorama Hradčan, probleskujících pod mostem - zabít a přemalovat přirozenou atmosféru místa při vytváření nějaký svojí předem chtěný nálady. Nicméně čistě hudebně mi přišli PTT celkem spoko, Hell on Earth je stejná hitovka naživo jako na poslední desce.

To, že Bourek není žádnej skvělej zpěvák, je celkem jasná věc  ...někomu vadí errr a jinejm vadí rap ... Bonusovy koncerty tak možná působí hudebně trochu rozpačitě, ale pro mě je to vždycky spíš o celkovým vyznění. Kdyby to neznělo tak blbě, chtěl bych napsat, že je to spíš o tom naladit se na stejnou myšlenkovou vlnu... První den roku nula s Banánovou hostovačkou, Sám černou nocí prý poprvé naživo a všechno ostatní, jak má být. Pravda a láska, beze srandy.

Po setmění pak ještě Lahar, s divokým moshpitem, kdy Banán skočil do Vltavy ... A zbývá ještě zmínit, že koncert na náplavce byl benefit pro vystěhovaný obyvatele ostravskýho Přednádraží. Většinou čekáš, že se na benefičních akcích moc nevybere, vstupný dobrovolný často pro spoustu lidí znamená vstup zadax ... stejně tak když jsme v pauzách mezi kapelama seděli na břehu Vltavy s nohama visícíma nad hladinu, taky jsem nečekal, že se mezi těma drobnýma vlnkama objeví jedna zbloudilá, co mi rozmáchá boty ... vybralo se prý 35 tisíc, klobouk dolů a palec nahoru.

Kotelna Fest ve Zruči pořádají bratři Holubové z Kolína a lidi kolem nich, a jako všechny jejich akce měl i letos bezkonkurenční dramaturgii...

Odeur de Violettes není potřeba představovat. Čirý písničkářství. A pokoušet se psát cokoli dalšího by bylo jen narušení toho křehkýho kouzla.

noa+is+ jsou pro mě po Kotelně jedním z nejzajímavějších projektů, co u nás hrajou. Lo-fi, což v tomhle případě znamená hlavně starou akustiku, hnanou občas přes tak šílený efekty, že čekáš, že se každou chvíli musí rozpadnout. Naživo pak už jen basa a chvílema rozladěná foukačka. Zvláštně znepokojivý zvuk akustických nástrojů a skvělý texty. Hned stahuj desku tady.

Proslýchá se, že OTK vydávají novou desku každých pět let. Nástupce Okolo tak připadá na letošek a zdá se, že tyhle zvěsti jsou o něco spolehlivější než konec světa podle mayskýho kalendáře. Pravda je, že týpci kolem Ondřeje Ježka hrajou naživo skoro výhradně nový písně a s novým bubeníkem Víťou je to nářez jako prase. Takže nezbývá, než čekat na novou nahrávku ... Zeptej se svýho srdce, jak moc se těšíš.

Jestli je postmoderna konec velkejch vyprávění, jak říká Lyotard, tak Stevie Brufen ji spolehlivě posílá do háje. Protože Smrt Stevieho Brufena je epos. Vysoký pece, železo, chlast, kníry, velkolepý zvuky synťáku, postapokalyptická diskotéka. A v kulisách toho všeho v deseti písních příběh Stevieho Brufena. Superhrdiny, co netrpí kocovinou a bojuje proti kapitalistům prodávajícím nealkoholickou vodku... (story) Jestli si myslíte, že koncepční desky patří tak leda do sedmdesátek, tohle vás vyvede z omylu, Roger Waters se může jít hned zahrabat. A naživo zní Stevie Brufen stejně dobře, a ani špatnej zvukař to nedokáže zkazit.

A jako shrnutí a závěr? Asi nic, omlouvám se.

blacktarjesus.bandcamp.com

www.mankukapak.de

saade.bandcamp.com

bonus.temnysily.cz

odeurdeviolettes.bandcamp.com

sakraphon.cz/noartist

www.noise.cz/otk/

steviebrufen.com/‎

Zápisky z léta, part I

Přijde mi, že tohle léto mi zatím utíká nějak moc rychle. Teda ne ve smyslu, že by mi čas jen tak naprázdno protékal mezi prsty (ačkoli dneska jsem si všimnul, že se stmívá už o půl devátý, což je sakra brzo), spíš se mi zdá, že jsem zatím neměl čas nějak si utřídit různý  zážitky posledních týdnů. On/Off jakožto vrchol naší takzvaný promotérský činnosti pod hlavičkou Moth Catchers už je dávno za náma, a i když už jsme si nad fotkama, videama a reportama pohonili ego dost a dost, stejně by se ještě slušelo naposledy poděkovat Lence a [Gí]mu, kapelám, všem příchozím a pomáhajícím; prostě všem, kdo přispěli k tomu, že to i podruhé bylo (alespoň z mýho pohledu) ku*evsky vydařený odpoledne a večer.

Dál mi začínají v hlavě povážlivě blednout vzpomínky na letošní Creepy Teepee. Byl bych nerad, kdyby se mi časem všechno slilo do sledu: odpoledne fajn kytarovky/navečer taky fajn chillout/v noci párty uvnitř v hale; pokusím se teda o krapet opožděný shrnutí. Letošní Creepy pro mě bylo nový v tom, že jsme jeli s Lukášem jako dobrovolníci, čili holky pro všechno při stavění pódia, na vstupu a u distra. Na Creepy mě vždycky bavilo objevování nových, neotřelých a leckdy šílených kapel a projektů, na druhou stranu vstřebat takový množství rozmanitý a neznámý hudby pro mě bývalo i trochu ubíjející. Letos tak bylo tohle všechno rozčleněný prodáváním triček a desek a obohacený poznáváním nových lidí a celkově pohledem „za,“ („Přijel Bobby Conn, kolik jich je?“ „Šest lidí z kapely, dvě děti a chůva.“). Musím říct, že jsem si to takhle hlavně a především díky lidem okolo užil daleko daleko víc.

Z kapel, co jsem na Creepy stihl, bych nerad zapomenul na Mueran Humanos, post-punkovou dvojici s tepající repetitivní basou, klávesovými plochami a dívčím vokálem ve španělštině. Skvělěj byl Serengeti, rapper, u něhož ale z mýho pohledu všechno válcovali kluk a holka za ním, co dělali v reálným čase beaty pomocí smyčkování kytary, kotrabasu, tleskání a různých dalších pazvuků. Dobrý byl i už zmíněný Bobby Conn aneb „Tyjo, Bowieho nejspíš nikdy naživo neuvidím, ale tohle mi úplně stačí.“ Fajn byla i kytarovka White Fence, příjemný chill-out s živýma bicíma Shigeto nebo elektronická temnota Noisestar & Fall of Rome. Z českých věcí jsem konečně naživo viděl brněnský Dirty Picnic (paradoxně jsem se jich dočkal až mimo Brno, hmm), dobří byli i Hissing Fauna v roli příjemný kytarovky na slunný odpoledne, víc si asi nevybavuju ... ale neměl jsem možnost vidět všechno. Naopak mě zklamali Tar...Feathers ze Švédska, což byla jedna z mála kapel, kterou jsem znal už dřív (což bývá pro mě na Creepy dost neobvyklý). Místo zvuku z desek - lehký kytarový propletání, jako stvořený pro letní výlet nebo tak něco – byli Tar...Feathers jenom nudnej kytarista a basák plus celkem nezajímavý podklad z kompu. Možná až příliš moc kapel na Creepy se vyznačuje tím, že na nahrávkách znějí úplně jinak než naživo - což může být výborná věc - ale v případě Tar...Feathers šlo o jednoznačný nemilý zklamání.

Další věc, kterou jsem trestuhodně nestihl ... Je docela pasé psát teď cokoli o kapele, která hrála před čtrnácti dny na Fluffu (na kterým jsem nebyl a ani jsem to neměl v plánu), ale stejně. Belgičtí The Black Heart Rebellion a jejich aktuální deska Har Nevo jsou pro mě jeden z velkých letošních objevů. Rozervaná emotivnost, vycházející možná prapůvodně z francouzskýho emíčka, je tady posunutá do ještě svíravější a tísnivější atmosféry. Už pozvolna najíždějící začátek první písně alba se zlověstným sípáním a funěním rozjede spolehlivý mrazení v zádech. A v podobné rovině se nese celá deska. Je to jako zběsilý tempo běhu mlžným severským lesem, když tě pronásleduje smečka vlků nakažených vzteklinou. Klidnější pasáže s klávesami (připomínající třeba široký plochy z poslední desky mystiků Om) občas sice trochu zklidní překotnej tlukot srdce, ale jde spíš o osamocený mýtiny, který v kontrastu podtrhují temnotu a hloubku okolního lesa ... you will burn like a snake, like a son of sin ... Ale dost řečí, je to celý na bandcampu:

Marcel Kříž & Tomáš Vtípil Noisechestra - Buskers Burlesquers (2012)

Nemám žádný pochybnosti o tom, že svět je opravdu malej. V tom smyslu, že známý, který znáš z jednoho kontextu se nějakým způsobem znají s úplně jinýma známýma úplně odjinud. Když děláš koncert svý oblíbený kapele, zjištíš, že jejich kytarista pracuje v Arnice s tvým spolužákem z gymplu. Kámoš kámošky kámoše z jižních Čech, kterýho jsi viděl, jak hraje celou noc skvěle na ságo na narozeninovým koncertě kdesi v zapadlý díře na Vysočině, jezdil kdysi s tvojí brněnskou spolubydlící na skautský tábory... Náhodný střetávání různých lidí, spojování vzdálených a protikladných částic. Základní gravitační zákon, Six Degrees of Separation...

Marcel Kříž je folkař, co pochází z mýho rodnýho města Chotěboře. Můj kamarád a brněnský spolubydlící Petr dělá čas od času koncerty v brněnský kavárně Kunst na Ústavu hudební vědy. Prý zná Marcela ze starých dob ze zatuchlýho sklepa Skleněný louky. 6. května dělá právě v Kunstu koncert Marcela Kříže s projektem Buskers Burlesquers, který je plnohodnotným předvedením stejnojmenné desky. Druhý koncert tohohle projektu vůbec.

Marcelovy písně jako takový jsou vlastně plný podobně spletitýho potkávání a střetávání nejrůznějších lidí a osudů. Široký panoptikum temných postav, co se objevují a mizí v neočekávaným rytmu příběhů. Plavovlasá Ingrid z bordelu Eden. Bezejmenný číšníci a zpěvačky s vlasy zářícími mědí. Armína s úsměvem pro reklamu a slepou vírou na dotaz... Z Marcelových písní vystupují zvláštní postavy, do kterých se jejich osudy a tajemství sotva vejdou, a tak vyzařují a trčí ven, jako velký nezhojený jizvy ve tváři. Písně evokují spíš těžký dusno před bouřkou než klidný ospalý odpoledne; balancování na hraně bezčasí. V tohle dekadentním světě temných příběhů nejde o prachy a holky, ale o život, lidi čas od času mizí prostě „někam na sever“ a světlejší stránka je ta stinná. A člověk je ochotnej tomu všemu uvěřit, do slova a do písmene.

Jeden by pak i věřil, že taky Marcel má za sebou podobný věci jako figury jeho příběhů. Jestli to tak je, to vlastně úplně nevím. Začal jsem Marcela vnímat už kdysi dávno, na komorních koncertech v chotěbořských barech. Drobnej, s modrou kytarou, foukačkou, sám nebo s partou místních bluesmanů hrával dlouho do noci. Vzpomínám si na Marcelovy historky o tom, jak těžký je přesadit člověka z hornatý Vysočiny do rovných kolínských plání, jak krajina mění lidskou povahu i písně, který člověk píše. Stejně tak si vzpomínám, když mi Marcel tak zhruba dva roky zpátky, dlouze a nadšeně vyprávěl o vznikání svý nový desky. Vyprávění o všech nápadech a plánech. O těžkým a pomalým procesu zrodu desky, který je vlastně pro Marcela po dvaceti letech a spoustě nahrávek vydaných vlastních nákladem první velká, ucelená a oficiální věc. O všech spolupracujících hudebnících a hostech, kteří by měli na desku přispět.

Marcel na desce Buskers Burlesquers dokázal spojit a dát dohromady spoustu odlišných lidí. Na desce se tak objevuje třeba saxofonista Jiří Jelínek z Psích vojáků, Ivan Manolov nebo kontrabasista Pavel Všianský z brněnský pouliční kapely Urband. A především Tomáš Vtípil, který do písní kromě klasických nástrojů nahrál a vytepal spoustu hluků, skřípání, rachotu, industriální špíny a neklidně znějících beatů.

Důležitější než tenhle výčet je ale to, že dohromady to všechno do sebe skvěle zapadá, tohle spojení, srůstání a syntéza rozdílných elementů zní stejně přirozeně jako překvapivě. Buskers Burlesquers je jako socha svařená ze starýho železa, jednotlivý prvky jdou zřetelně rozpoznat, ale největší smysl to všechno dává jedině jako celek. Ve výsledku pak zůstává znepokojující nálada jak z posledního baru na světě. Cesta světem po apokalypse, kde ale lidé pořád mají svoje osudy a příběhy vyprávěný v písních jsou stejně silný, jako byly vždycky... Buskers Burlesquers tak není blues, šanson ani tradiční písníčkářství. Stejně tak to není noise, industrial ani folktronika. Buskers Burlesquers je především deska ve znamení střetávání, spojování, prolínání a syntéza na první pohled protikladných prvků. Říká se, že takhle nějak vznikl i vesmír.

Kačeři na Peškárně vol.2

…heslovitě…co nejmíň srozumitelně…zamotat hlavy jako špagety…nebo špagáty…nebo kabely od mikrofonů…dyť de vo prd…efekt skoro nula…pocit je důležitej…snad…a střepy znamenaj štěstí…/cože?

…když se o někom začne hodně mluvit, tak to ještě neznamená, že to, co dělá, je opravdu dobrý…nejlepší věc, kterou můžeš v tý chvíli udělat, je, že se zajdeš mrknout, vo co de a uděláš si svůj vlastní názor…jenže za vlastní názor hrozil v tomhle státě ještě před třiceti lety trest smrti…nebo minimálně slušná dávka buzerace, kriminál, šikana, všeobecný společenský odsouzení…tohle v lidech ještě pořád je a poslední dobou je to cejtit víc a víc…jak zapomenutý skejslý mlíko v lednici…ten nasládlej smrad…/cože?

…pak je taky fakt, že na principu - pojď se podívat a uvidíš, jestli se ti to líbí nebo ne – funguje slušná řádka nechutnejch marketingovejch akcí…takže co teď…nevim…zoufalá troufalost?…troufalá zoufalost?…/cože?

…každopádně další série „společenskejch kurzů vlastního hudebního názoru“ jsou od února v běhu…tady je DŮKAZ.../cože?

(foto by Joska)

…za týden 23.3. přijedou přednášet svoji verzi elektronickýho folk-popovýho songu Domingo a Tom, který si dohromady říkají POST-HUDBA a Broněx s nimi dokonce letos dělal rozhovor…no a před Post-Hudbou si dáme opáčko z ranejch devadesátek s kamarádama z ILLNESS, který netřeba představovat…/cože?

…a pak už bude stačit jen vydržet čtyři týdny těšení…protože 19.4. bude párty se SOCIAL PARTY…povinná četba: díl první, díl druhý a díl třetí .../cože?

…hmmm…mohlo to bejt heslovitější…/cože?