Přijde mi, že tohle léto mi zatím utíká nějak moc rychle.
Teda ne ve smyslu, že by mi čas jen tak naprázdno protékal mezi prsty (ačkoli
dneska jsem si všimnul, že se stmívá už o půl devátý, což je sakra brzo), spíš
se mi zdá, že jsem zatím neměl čas nějak si utřídit různý zážitky posledních týdnů. On/Off jakožto
vrchol naší takzvaný promotérský činnosti pod hlavičkou Moth Catchers už je
dávno za náma, a i když už jsme si nad fotkama, videama a reportama pohonili ego dost a dost, stejně by se ještě
slušelo naposledy poděkovat Lence a [Gí]mu, kapelám, všem příchozím a
pomáhajícím; prostě všem, kdo přispěli k tomu, že to i podruhé bylo (alespoň
z mýho pohledu) ku*evsky vydařený odpoledne a večer.
Dál mi začínají v hlavě povážlivě blednout vzpomínky na
letošní Creepy Teepee. Byl bych nerad, kdyby se mi časem všechno slilo do sledu:
odpoledne fajn kytarovky/navečer taky fajn chillout/v noci párty uvnitř v
hale; pokusím se teda o krapet opožděný shrnutí. Letošní Creepy pro mě bylo
nový v tom, že jsme jeli s Lukášem jako dobrovolníci, čili holky pro
všechno při stavění pódia, na vstupu a u distra. Na Creepy mě vždycky bavilo
objevování nových, neotřelých a leckdy šílených kapel a projektů, na druhou
stranu vstřebat takový množství rozmanitý a neznámý hudby pro mě bývalo i
trochu ubíjející. Letos tak bylo tohle všechno rozčleněný prodáváním triček a
desek a obohacený poznáváním nových lidí a celkově pohledem „za,“ („Přijel
Bobby Conn, kolik jich je?“ „Šest lidí z kapely, dvě děti a chůva.“). Musím
říct, že jsem si to takhle hlavně a především díky lidem okolo užil daleko
daleko víc.
Z kapel, co jsem na Creepy stihl, bych nerad zapomenul
na Mueran Humanos, post-punkovou
dvojici s tepající repetitivní basou, klávesovými plochami a dívčím
vokálem ve španělštině. Skvělěj byl Serengeti,
rapper, u něhož ale z mýho pohledu všechno válcovali kluk a holka za ním, co
dělali v reálným čase beaty pomocí smyčkování kytary, kotrabasu, tleskání
a různých dalších pazvuků. Dobrý byl i už zmíněný Bobby Conn aneb „Tyjo, Bowieho nejspíš nikdy naživo neuvidím, ale
tohle mi úplně stačí.“ Fajn byla i kytarovka White Fence, příjemný chill-out s živýma bicíma Shigeto nebo elektronická temnota Noisestar & Fall of Rome.
Z českých věcí jsem konečně naživo viděl brněnský Dirty Picnic (paradoxně jsem se jich dočkal až mimo Brno, hmm), dobří byli i Hissing
Fauna v roli příjemný kytarovky na slunný odpoledne, víc si asi
nevybavuju ... ale neměl jsem možnost vidět všechno. Naopak mě zklamali Tar...Feathers ze Švédska, což byla
jedna z mála kapel, kterou jsem znal už dřív (což bývá pro mě na Creepy
dost neobvyklý). Místo zvuku z desek - lehký kytarový propletání, jako
stvořený pro letní výlet nebo tak něco – byli Tar...Feathers jenom nudnej kytarista
a basák plus celkem nezajímavý podklad z kompu. Možná až příliš moc kapel
na Creepy se vyznačuje tím, že na nahrávkách znějí úplně jinak než naživo - což může
být výborná věc - ale v případě Tar...Feathers šlo o jednoznačný nemilý zklamání.
Další věc, kterou jsem trestuhodně nestihl ... Je docela pasé psát teď cokoli o kapele, která hrála před čtrnácti dny na Fluffu
(na kterým jsem nebyl a ani jsem to neměl v plánu), ale stejně. Belgičtí The Black Heart Rebellion a jejich
aktuální deska Har Nevo jsou pro mě jeden z velkých letošních objevů. Rozervaná
emotivnost, vycházející možná prapůvodně z francouzskýho emíčka, je tady posunutá
do ještě svíravější a tísnivější atmosféry. Už pozvolna najíždějící začátek
první písně alba se zlověstným sípáním a funěním rozjede spolehlivý mrazení v zádech. A v podobné rovině se nese celá
deska. Je to jako zběsilý tempo běhu mlžným severským lesem, když tě
pronásleduje smečka vlků nakažených vzteklinou. Klidnější pasáže s klávesami
(připomínající třeba široký plochy z poslední desky mystiků Om) občas sice
trochu zklidní překotnej tlukot srdce, ale jde spíš o osamocený mýtiny, který v kontrastu
podtrhují temnotu a hloubku okolního lesa ... you will burn like a snake, like
a son of sin ... Ale dost řečí, je to celý na bandcampu:
Žádné komentáře:
Okomentovat