čtvrtek 7. ledna 2016

Best of 2015

Tak jsem se rozhodl, opět ostatním vnutit svou oblíbenou hudbu z loňskýho roku. Původní myšlenka byla, sestavit nějakej playlist nejlepších songů, ale uvědomil jsem si, že vyšlo spoustu výbornejch alb, a nechtělo se mi z nich za každou cenu tahat nějaký největší špeky. Následující přehled teda berte jako víceméně nahodilej soupis toho, co mě v roce 2015 nejvíc bavilo, proloženej mejma pseudointelektuálníma kecama. Poslouchej kliknutím na název. Enjoy.

Kendrick Lamar – To Pimp a Butterfly

Tady by se dalo psát hodně dlouho, ale nechci nikoho unavovat. Tak jen stručně: textově asi nejkomplexnější album loňskýho roku, co se dotýká témat jako rasismus / white oppression, moc v rukou nepovolaných, a to nejen ve vládě, ale např. i v nahrávacím průmyslu, kde jsou „negři“ jen dalším vývozním artiklem a vlastně se tak dobrovolně znovu stávají otroky. Jen obyčejný řetězy byly nahrazený těma zlatejma. 
„Oh America, you bad bitch, I picked cotton that made you rich /Now my dick ain't free.“

Lapalux – Puzzle
Krásně zakouřená atmosféra, božskej vokál Andreyi Triany a lahůdková Lapaluxova produkce. To chceš. Škoda, že zbytek alba se týhle věci už nevyrovnal.


Knxwledge. – Hud Dreems
Parádní beat tape od stále lepšího Knxwledge Rozklepaný beaty, soulový samply a nečekaný přechody aneb jak vykrást Dillovy Donuts a pořád znít zcela osobitě.


Submerse – Trip
Submerse goes juke/footwork. Dobrej kontrast vyklidněnýho podmazu a frenetickýho beatu. Podobně jako u Lapalux, ostatní věci na EP už tak výrazný nejsou.


Tame Impala – Cause I’m a Man

Příjemnej psychedelickej pop s krásně táhlým vokálem a skvělou instrumentální složkou (tvrdost x éteričnost). Textově bohužel nic převratnýho; zbytek alba taky ne (už zase?).


Zora Jones – 100 Ladies EP

Zora si dala zajímavej producentskej úkol – udělat nejdřív 100 tracků (kterejm říká ladies J), pomocí nichž si vytříbí rukopis a až potom začne svůj materiál pouštět ven. Nutno uznat, že se jí to osvědčilo. Zora často cituje jako svou velkou inspiraci předčasně zesnulou legendu footworku DJe Rashada, a je pravda, že ovlivnění chicagskou scénou tu je slyšet. Přesto jde (podobně jako u Knxwledge.) spíš o rozšíření výrazovejch prostředků v daným žánru, než o jeho šablonovitý přejímání. Kluzký a neuchopitelný beaty tak mají daleko blíže k Arcovi (viz níže) než k původně tanečnímu footworku.


Björk – Vulnicura
Album o konci dlouholetýho vztahu - hodně osobní, silný, emocema přímo praskající. Ale to ostatně u Björk není žádná novinka. Spolupráce s The Haxan Cloak a Arca je pak příjemným bonusem. Návrat ve velký formě.


Jessica Pratt – On Your Own Love Again (album)
Na obalu alba stojí Jessica na balkoně s kruhy pod očima, osamocená, ublížená. Podobně jako u Björk je tahle deska postavená na vyhaslým vztahu a taky snaze pochopit, co se vlastně posralo. „On Your Own Love Again“ je ale mnohem křehčí a zranitelnější. Dát si kafe a cigáro, čumět do dálky a snažit se najít mlhavou naději někde daleko za obzorem.


Earl Sweatshirt – Grief
V depresivním bloku pokračuje Earl Sweatshirt s albem, jehož fruscianteovskej název mluví za vše „I Don’t Like Shit, I Don’t Go Outside”. Obzvlášť single Grief je fantastickej výlet do nejtemnějších zákoutí jeho mysli. Tady už není o čem rozmýšlet, snažit se něco pochopit; zbejvá jen prázdnota, kterou u Earla sem tam vyplňuje jen paranoia a pasivní agrese.


Death Grips – On GP

Neskutečně heavy věc, a to jak hudebně (konečně živý nástroje!), tak textově (sebevražedný myšlenky – alespoň to je jedna z interpretací). Nijak nový téma, samozřejmě, ale originálně pojatý. MC Ride rozmejšlí, jestli už to má, nebo nemá udělat, aby nakonec dospěl k tomu, že život mu sice nemá moc co nabídnout, ale žít je pro něj menší zlo, než kdyby svou sebevraždou zranil svý nejbližší. Jejich (nevědomá?) podpora ho tak alespoň na nějakej čas dostane z těch největších sraček.


Airospace – All Dreams End
Nerd-rapper z Washington, D.C. s textama plnejma odkazů na (pro mě absolutně neznámý) anime seriály a japonský reálie, kterejma dokresluje svou osamělost a pochybnosti, přesto si však zachovává zdravej nadhled. Přestože téměř každou skladbu produkoval jinej beatmaker, zůstává album hudebně i atmosféricky semknutý. Víc takovejch novátorů jako je Airospace.


Viet Cong – s/t
Women jsem neznal, proto pro mě byl eponymní debut od Viet Cong velmi příjemným překvapením. Špinavej post-punk plnej industriálního bordelu. Závěrečná jedenáctiminutovka Death je totální trip.


Father John Misty – I Love You, Honeybear
Hudebně nijak extra převratná, příjemně se poslouchající deska. Ale kurva TY TEXTY! Mám rád, když si ze sebe interpret dokáže udělat prdel, což je přesně Tillmanův případ. Civilní, nepatetický příběhy, přesto plný nefalšovanejch emocí. Poslední píseň I Went To the Store One Day je jeden z nejlepších/nejupřímnějších love songů, co jsem kdy slyšel.


Neon Indian - VEGA INTL. NightSchool

Disco is not dead!


Arca – Mutant (album)
Arca rozvinul svůj styl a definoval tím (paradoxně) těžko definovatelnej „subžánr“ experimentální elektroniky, ve kterým se zvuky zdánlivě nahodile objevují a mizí, vlévají se jeden do druhýho, několik protikladných elementů se odráží a zase propojuje ve sklenici nedopitý tequily sunrise.
Vždycky se mi líbilo, když elektronická hudba alespoň částečně odráží osobnost svejch tvůrců. U Arcy to bezpochyby platí. Jak řekl ve (výborným) rozhovoru pro Pitchfork: 

„For me, it's not about living my life as a boy or a girl—but I'm also not trans—it's just that one day you wake up feeling masculine, and one day you wake up feeling feminine. The flickering in between those two states is what's most fertile for me. […] It's very human to try to put things into boxes, and it's hard for us to reconcile with grey areas, and yet somehow that's the area I find the most poetic, the juiciest.“
Je skvělý, že „queerness“ - v elektronice doposud až nehorázně přehlížený téma – začíná pronikat do mainstreamu. A je taky skvělý, že nám Arca ve svým posledním klipu po všech návnadách konečně ukázal péro.

Žádné komentáře:

Okomentovat